Vzpomínková akce na generála Gajdu a na čsl. legie v Rusku
V polovině února se v Klenčí pod Čerchovem uskutečnila beseda o československých legiích v Rusku, věnovaná generálu Radolovi Gajdovi (14.2.1892-15.4.1948) - ke 120. výročí narození tohoto českého vlastence, hrdiny od Zborova a Bachmače, který se významnou měrou zasloužil o vznik samostatného Československého státu.
Radola Gajda byl zakladatelem čs. legií v Rusku a proslavil se v bitvě u Zborova, kde převzal velení a předem prohranou bitvu zvrátil ve vítězství. Nesporný je jeho podíl na úspěchu spojenců, když v bitvě u Bachmače zadržel s našimi legiemi půlmiliónovou německou armádu směřující z Ruska na západní frontu. Tím zásadně ovlivnil konec první světové války, protože spojenci byli v tu dobu značně oslabeni a vyčerpáni, ale potřebovali udržet západní frontu až do příchodu posil. V tom spočívá význam rozhodnutí generála Gajdy neuposlechnout příkazu Masaryka a Beneše na neutralitu a složení zbraní.
Za tyto i jiné další zásluhy obdržel 58 vysokých vyznamenání a řádů. Dostává i šlechtické tituly a dokonce darem anglický křižník Suffolk. V letech 1917-1919 prošel celé Rusko napříč při vítězném tažení a byl přezdíván "Pán Sibiře" a "Lev sibiřské magistrály". Bojoval se svými legiemi i v ruské národní armádě proti bolševikům. Stal se velitelem severní skupiny vojsk v hodnosti generál poručíka. Jeho armáda čítala půl milionu vojáků. S ní zadržel přesilu bolševiků a po úspěšné protiofenzívě držel pod svým velením úsek dlouhý přes dva tisice kilometrů. Celkem se generál Gajda zúčastnil 110 bitev a v nich byl několikrát raněn, zejména sečnou zbraní.
Po návratu do vlasti byl vyslán do Francie na Vysokou válečnou školu a jako jediný cizinec absolvoval i elitní maršálskou školu. V Československu se pak stal velitelem armády východního Slovenska a následně náčelníkem hlavního štábu čs. armády. V dalších letech působil jako poslanec. Jeho popularita rostla a proto se jeho političtí oponenti uchýlili k intrikám, jako byl tzv. Židenický puč. Vina za přepadení kasáren měla být svalena na české fašisty a generála Gajdu. Vše se však prozradilo a Gajda byl osvobozen. Soud uznal za prokázané, že Gajda "nic neosnoval, že přepadení kasáren bylo dílem agenta Hradu Kobzinka, že s celou záležitostí neměl on ani vedení NOF cokoli společného" a došel k závěru, že "generál Gajda jest muž vážený, seriozní, který by nikdy takovou neprozřetelnost a takový zločin nemohl provésti".
Již v roce 1937 pořádal gen. Gajda akce na obranu republiky před německým nacismem a byl připraven znovu, tak jako v legiích, bojovat proti německému agresorovi. K tomuto bohužel nedošlo. Byl pak po celou dobu okupace zapojen do protinacistické činnosti. Finančně pomáhal čs. letcům prchajícím do zahraničí. Při každé příležitosti vystupoval a vyzýval k odporu vůči nacistům. Ocitl se i na výsleších gestapa, zvláště poté co byl jeho mladší syn Jiří zatčen a odsouzen, za odbojovou protinacistickou činnost, k osmi letům těžkého žaláře. Starší syn Vladimír podporoval odbojovou zpravodajskou skupinu letce R. Seluckého, která působila jako vůbec první v protektorátu. Po jejich odhalení přijali manželé Gajdovi Seluckého dceru Jaroslavu za schovanku. Přesto všechno byl generál Gajda 12.5.1945 zatčen Rudými gardami a po skoro dvouleté vyšetřovací vazbě byl postaven před Národní soud. Ten vše co by Gajdu usvědčovalo ze spolupráce s nacisty vyvrátil. Žalobu tehdy zastupoval nechvalně proslulý (např. soudem s M. Horákovou) prokurátor Urválek, který požadoval pro generála doživotí. Komunisté měli v republice již značnou moc a proto byl Gajda odsouzen, alespoň na dva roky, které už strávil ve vazbě. Byl tedy ihned propuštěn, vrátil se však ve špatném zdravotnim stavu a necelý rok na to, ve svých 56 letech (15.4.1948) zemřel.
Je pohřben, jak si přál, na Olšanských hřbitovech mezi bělogvardějci. Jeho žena Jekatarina zemřela 18.7.1974 a je pohřbena tamtéž.
Jméno Gajda se stalo ve světě pojmem a zviditelnilo úsilí Čechů a Slováků o samostatnost - o vznik samostatného Československého státu.